Poreč - město štěstí

18.10.2018

Proč ten název? Poreč mi zkrátka přinesla mnohokrát štěstí, hezky se mi bude vzpomínat ať už na tuto soutěž, nebo na loňský Světový pohár v twirlingu, ze kterého jsem dovezla historicky první zlato pro ČR. I letos se v Poreči zadařilo, více se dočtete níže.. (11.-14.10.2018)

Po pěti letech vítězství na MČR jsem letos poprvé obsadilo stříbrnou příčku, ale jsem za to spíše ráda - nakoplo mě to a makala jsem na sobě více než kdy jindy. Hodně lidí mě komentovalo, rozebíralo, hodnotilo... neříkám, že to bylo jednoduché po psychické stránce. Na trénincích jsem si častokrát pobrečela - ať už bezmocí nebo vztekem. Každopádně jsem měla jeden cíl - obhájit titul Mistra Evropy ! Mnoho mých zahraničních přátel mi už od květnového mistrovství posílalo povzbuzující zprávy, což mne motivovalo a nevzdala jsem to.

Čtyři měsíce utekly jako voda a den D (11.10.) byl tady - odjezd na Mistrovství Evropy. Můj klub jsem jela reprezentovat já a má svěřenkyně. Naše budějovická výprava čítala 6 členů (dvě rodiny), tudíž jsme se mohli vydat na pohodlnou cestu větším autem, kde měl každý dostatek prostoru (což jsem opravdu ocenila). Vyjeli jsme v pět ráno, do Poreče jsme dorazili po jedné hodině. Od dvou hodin měla Česká republika music test. Vyzkoušely jsme si plochu, sestavy a také ověřily, že hudba hraje, jak má. Po tréninku jsme se jeli ubytovat, odpočinuli jsme si po cestě a připravovali jsme se na slavnostní zahájení, které vypuklo večer v půl osmé. Jelikož jsme byly obě unavené z cesty, vynechaly jsme party atletů, protože jsme přijely především soutěžit, pařit můžeme doma.

První soutěžní den soutěžila má svěřenkyně, sestava se povedla, byly jsme obě spokojené. Po večerech jsme využily příležitosti a vydali se všichni do ulic toho krásného městečka. Musím říct, že mě Poreč okouzlila. Měla jsem tu čest po čtvrté, ale pořád bych se tam mohla vrátit !

Druhý soutěžní den jsem byla na řadě já. Asi nemusím popisovat pocity, které se ve mě mísily. Hned ráno po příchodu do haly se mě jistá osoba snažila psychicky rozhodit, ale nenechala jsem se. Ano, pobrečela jsem si na záchodě, ale ihned jsem zkousla ret, zatla zuby a šla jsem trénovat na soutěžní plochu. Měla jsem dobrý pocit, vše mi vycházelo tak, jak mělo. Byla jsem připravená postavit se soupeřkám. Po vystoupení se mi ulevilo. Obdržela jsem vysoké hodnocení. Mamka mi ale vzápětí oznámila, že Chorvatka má více bodů. Trochu mi to vzalo naděje na zlato, ale uznala jsem, že je prostě dobrá. Potom ke mně ale běžely další a další holky a křičely, že mám nejvyšší skóre. To mi udělalo velkou radost a utvrdilo mne v tom, že mamka zase 'sejčkovala' :D Někdy mě s tím vážně štve, ale chápu, že se mě snaží držet při zemi. Měla jsem opravdu nejvíce, tak se čekalo, jak s pořadím zahýbou srážky. To jsme se ale mohly dozvědět nejdříve na vyhlášení výsledků poslední den. Večer jsme šli zase do města.

Poslední den jsme chtěli jet na výlet, ale nakonec jsme si to rozmysleli, všichni jsme byli utahaní a nevyspalí (alespoň já ne, opět jsem toho v noci moc nenaspala). Jeli jsme tedy do haly, kde jsem si koupila fotky a potom jsem se postupně scházela s kamarády z různých států, které celý rok nevidím - povídali jsme si, vyměňovali dárky a fotili se na památku. Po obědě jsme nesměli vynechat moře, obzvlášť když bylo tak krásné počasí ! Domluvila jsem se s naším reprezentačním fotografem, že mi udělá pár snímků u moře - samozřejmě to muselo být v plavkách žejo :D Bylo to moc fajn si zase zaplavat, počasí nám vážně přálo. A následovala ta chvíle, na kterou celý rok čekáte. Chvíle plná napětí, obav, přání... než přišla ta chvíle dojetí, naprostého šoku (přestože jste věděli, že máte nejvíce bodů), chvíle plná slz, neschopnosti mluvit, chvíle, kdy si uvědomíte, že to všechno stojí za to, ale hlavně chvíle, kdy jste na sebe pyšní, na to, co jste dokázali a víte, že si to zasloužíte, protože vidíte, co jste všechno obětovali, jak jste se tvrdě dřeli do posledních sil jak fyzických, tak psychických. A pak přijde ten okamžik, kdy stojíte na nejvyšším vstupínku, na krku se vám houpe zlatá medaile, v ruce držíte pohár a posloucháte národní hymnu. Celá hala na vás hledí, všichni k vám vzhlíží a vám se v hlavě promítají všechny okamžiky sezóny. Těch bolestivých okamžiků bylo letos opravdu hodně. Tentokrát jsem byla v takovém transu, že jsem nemohla ani brečet, i když tam někde hluboko uvnitř jsem vybrečela moře slz, tady přede všemi to prostě nešlo. Přišlo to na mě potom až v davu, když jsem se zařadila mezi ostatní, potom v autě, potom doma a myslím, že to přijde teď znovu. Nikdo neví, co do toho všeho vkládáte a co to všechno pro vás znamená. Nikdo. A vím, že už si nikdy nenechám nikým namluvit, že na něco nemám, nebo že nejsem dostatečně dobrá. Kdybych nebyla dobrá, nestala bych se popáté (pošesté - počítá-li se i Evropský pohár v twirlingu) Mistryní Evropy. Vím, může to zní sebestředně nebo namyšleně, ale jen se snažím naučit se věřit si, protože jen tak můžete vést úspěšný a spokojený život. Když si věříte, dokážete velké věci.. ;-)

Toto mistrovství jsem si velmi užila. Další cenné zkušenosti, báječné zážitky se spoustou úžasných lidí, mnoho nových tváří, které ke mně vzhlíží a klepaly se jim ruce, když se se mnou chtěli fotit. To je prostě nejvíc! Jsem velmi vděčná všem, kteří za mnou stáli a podporovali mě jakýmkoliv způsobem. 1.místo z 27 soutěžících, to je sen ! <3

A abych nezapomněla. Má svěřenkyně přivezla ze svého prvního ME (co se sóla týče) medaili za krásné 5.místo z 23 soutěžících. Mohu mít větší radost? Už teď je lepší než já - já ze svého prvního ME úplně ve stejném věku vezla medaili za 6.místo. Že by šla v mých stopách, a co více, že by mě v budoucnu předčila? Necháme se překvapit :-)